A tak vzniklo „Sele ví“… jednou poctivě, jednou odlehčeně…
První republika byla silně navázána na Francii, což ovlivnilo českou společnost, její kulturu, ale samozřejmě i kuchyni. Francouzská gastronomie je považována za jednu z nejlepších. Máme tedy za to, že je přínosné si to v rámci návratu ke kořenům tradiční české kuchyně uvědomit. I proto jsme pojmenovali náš projekt „Sele ví“, což je slovní hříčka vycházející z francouzského úsloví „c´est la vie“ = „takový je život“ a jedné z nejoblíbenějších česko-moravských surovin – vepřového…
Sele ví je náš společný projekt, který se snaží všem ukázat rovnováhu v jídelníčku. Česko je pověstné svou výbornou kuchyní a přesto, že oba dva rádi zkoušíme netradiční zahraniční dobroty, vždy se nakonec vrátíme stejně k té naší… české kuchyni našich maminek a babiček. Jíst jen knedlíky, omáčky a maso každý den ale zdravé není, na tom se asi všichni shodneme. Na druhou stranu by člověk neměl být ani otrokem kalorických tabulek a řešit každý list salátu navíc. Oba dva jsme příznivci lokálních a sezónních surovin, ze kterých vaříme naše recepty.
Chceme propagovat ingredience, které jsou pro naši českou zemi tak typické. Naše recepty jsou tradiční a při jejich přípravě nikdy nebudete muset hledat ve slovníku názvy jednotlivých surovin a ani při jejich nákupu nebudete muset sahat hluboko do kapsy. Chceme lidem připomenout, že naše národní jídla jsou gurmánským zážitkem. Na našich tradičních receptech je příjemné, že vysoká kvalita, neznamená vysokou cenu. Běžný jídelníček by měl vycházet spíše z odlehčených variant česko-moravských receptů. Naopak na svátečním stole to bude mnohem více slušet poctivým tradičním pokrmům, protože kdo rád nehřeší? C´est la vie…
Pepa Nemrava… ten, který vaří poctivě
Narodil jsem se v Českých Budějovicích a i se svou manželkou a dvěma dcerami žiju nedaleko v malebných Borovanech. Lásku k vaření jsem sdědil po své babičce, která vždy dobře vařila a já se už od malička motal vedle ní v kuchyni. Miloval jsem její knedlíky, omáčky a hlavně maso.
V mé rodině jsme vždy rádi a hodně jedli, ale vzhledem k tomu, že jsem závodně hrál americký fotbal a později začal chodit i do posilovny, váhu jsem nikdy moc řešit nemusel, i když jsem nebyl nikdy hubený.
Po vysokoškolském studiu jsem se oženil a začal pracovat v rodinné dřevozpracující firmě. Stres z práce, narození dvou malých dcer, málo pohybu, hodně jídla a má kila začala postupně stále více růst. Dostal jsem se až tak daleko, že má dcera jednou přišla ze školy a řekla mi, že jí spolužáci říkají, že má tlustého tatínka a zeptala se mě, jestli je to pravda. Tenkrát jsem musel říct, že ano a zároveň jsem se rozhodl, že tak už to dál nejde a já musím zhubnout.
Začali jsme i s manželkou držet dietu a já zhubnul téměř 50 kilo. Zároveň jsme se začali celá rodina více hýbat a já objevil lásku k běhu. Na tradiční českou kuchyni však nedám dopustit. Sportuji hlavně kvůli tomu, abych se pak mohl odměnit poctivou klasikou, na kterou nedám dopustit a kterou miluji nejvíce… „C´est la vie“ aneb takový je život…
Viki Hrazdílková… ta, která vaří odlehčeně
Pocházím z Kyjova, který je srdcem moravského Slovácka a považuji se za Jihomoravačku tělem i duší. Jídlo k mé moravské rodině patří stejně nerozlučně, jako zdravý životní styl a sport. Má máma vždy skvěle vařila a jako bioložka mě vedla i k lásce k přírodě. Táta, bývalý desetibojař a nyní učitel tělocviku, mě zase vedl od malička k lásce ke sportu. Hrála jsem závodně tenis a věnovala jsem se i atletice. Díky sportu jsem měla zdravou sportovní postavu, přesto, že jsem ráda a hodně jedla.
V pubertě se mi začala najednou měnit postava a já začala hodně řešit své tělesné proporce. Tlustá jsem nikdy nebyla, ale ani ne vyloženě hubená. Měla jsem zdravé ženské tvary – postava krev a mléko, ale já si začala připadat tlustá. Začala jsem hodně omezovat jídlo a ještě více sportovat. Jídlem, sportem a svou postavou jsem byla doslova posedlá. Zhubla jsem tolik, že okolí se o mě začalo vážně bát. Asi největší strach o mě měla má máma, která mě z anorektického období nakonec pomohla dostat.
Začaly jsme si spolu více povídat a taky jsme začaly společně vařit. Já si vždy vymyslela, na co bych měla chuť a společně s mámou jsme recept odlehčily, abych neměla z jídla příliš velké výčitky. Tenkrát jsem vaření propadla a postupně začala znovu objevovat i lásku k jídlu.
O tom, že jsem se vydala správným směrem, svědčí i to, že jsem si postupně začala plnit své sny – stala se ze mě modelka, maratonská běžkyně, fitness trenérka a hlavně kuchařka – „C´est la vie“ aneb takový je život…